Vinnetou: rozhovor s Tomášem Novotným, představitelem Old Shatterhanda

Jak vzpomínáš na začátek zkoušení představení Vinnetou?

Nakráčel jsem do divadla, na první čtenou, jako člověk plný ideálů o divadelním prostředí, pač jsem nikdy nikde ještě nehrál a poslouchal jen vyprávění všech těch Svěráků či Donutilů. Čekal jsem u stolu při nejmenším dva Sováky, tři Menšíky a jednu Helenku Růžičkovou! (smích) Já, šprt, který už scénář četl čtyřikrát, jsem byl ovšem představen lidem, z nichž dva s klidem oznamovali, že to ještě nečetli. Další dva se věnovali spíše konverzaci u píva než svému textu a pár jich tam snad ani nebylo! (smích) Odcházel jsem domů jako z nepovedenýho rande... rande s klukem dokonce! (smích) O to víc překvapený jsem byl na následujících zkouškách. Zjistil jsem jednoduše, jak moc jsem byl zbytečně přemotivovaný a jak hezky si tohle divadlo žije svým životem, a že si tvoří vlastní nezapomenutelné zážitky, které by se daly s gracií vyprávět ostatním.

Byl na Tebe režisér hodný?

Ne! Řekl mi: „Cesťáky neplatím, připomínky neberu a když řeknu, tak to tak bude!” Na parkovišti si nás natáčel, když jsme přišli pozdě na zkoušku a dokonce mi dvakrát volal ve dvě hodiny ráno, ať mu okamžitě přeříkám obraz čtyři! Je už jen okrajovou poznámkou, že mi trvalo pár sezení u psychologa, než jsem z hlavy dostal to jeho: „NAHLAS!!” (smích) Ale stálo to za to, představení má díky tomu úroveň!

Zkoušeli jste 14 měsíců - nebyla z toho ponorková nemoc? Jaká byla na zkouškách parta?

Je to představení, kde je zapotřebí spousta lidí, rekvizit, světel, hudby a tak dále. Ovšem aby jste mohli dělat světla, musíte mít hudbu. Aby šlo dělat hudbu, už musíte být sehraní se všema kolegama na prknech. Aby jste byli sehraní, musí na zkoušku přijít celej ancábl! (smích) Což nebylo vždy možné a tak jsem často trpěl tím, že jsem ztrácel motivaci ve chvílích, kdy už se nikdo nesmál tomu, co říkám! (smích) V tu chvíli jsem trpěl ponorkou sám na sebe! (smích) Byla to velká zkušenost. Jen pro představu - zjistili jsme třeba, že po půl roce zkoušení jsem se s Ribannou viděl jen třikrát! (smích) Takže ponorka nebyla, ale bylo spíš náročný udržet si zápal pro věc.

Na co ze zkoušek nejvíc vzpomínáš?

Nejvíc vzpomínám na vymýšlení scén a fórů, a taky na úterní zkoušky! (smích) Nevím totiž, jestli si toho ostatní kolegové všimli, ale nedělní zkoušky neoplývaly takovým optimismem jako úterní... Možná je to tím, že v neděli má každej dovolenkovej mód a není schopen něco vytvářet. Zato úterý, to bylo plodný. Bavilo mě být přítomen u toho, jak každej háže svoje nápady a vtipy a jak rejža fungoval jako to finální síto - a rozhodoval, co ve hře zůstane. Řekl bych, že drtivá většina věcí, kde se lidi baví, je z úterý! (smích) Dokonce se tam objevily i nápady, který by prérie nesnesla, ale já se u nich smál na kolenou! (smích)

Jak jsi prožíval premiéru?

I přes zákaz rejži jsem si šel dát panáka! (smích) Jak jsem již říkal, nebyla to pro mě jen premiéra Vinnetoua, ale i premiéra na divadelních prknech vůbec. Vzpomínám si, že jsem stál na jevišti za zavřenou oponou a slyšel jen ten zesilující hluk davu, co se tam usazoval. Nešlo se na ty lidi ani podívat. Opona nemá žadné otvory, kudy byste se mohli na diváky mrknout, a když začnete rejdit po té látce a hledat střed, všichni vás uvidí. (smích) Naštěstí je autor, pan Kolečko, velmi inteligentní scénárista. Věděl, že to jednou může hrát i amatér... V prvním obraze před první větou mám tento spásný popis situace: „Karel přijde na jeviště a váhavě si rozmýšlí, co bude říkat.” Díky Bohu za to! (smích) Já tak totiž skutečně vypadal! Viděl jsem ten plnej sál poprvé a vůbec jsem nevědel, co mám říkat. Takže zajímavost pro ostatní - první výraz nehraju, ten je skutečný! (smích)

Máš nějaký vzkaz divákům a příznivcům?

Nebojte se přijít i víckrát a při záverečném potlesku házet na jeviště peníze! (smích)

Děkujeme za rozhovor.