rozhovor s Lídou Kečkéšovou

Narozena v Jilemnici

Životní motto: „Kdo se bojí, nesmí do lesa.“

Jak jsi se dostala k divadlu?

To už je hodně dávno, na základní škole, ale tenkrát asi proto, že mi šlo dobře recitování.

Co prozradíš o svých divadelních rolích?

Moc jich nebylo.

A máš i přesto už nějakou svou oblíbenou roli?

Nejraději vzpomínám na roli myšky v jedné říkance. Na soustředění s dramaťákem, kdysi dávno v Jinolicích, jsme s holkama z jilemnického dramatického kroužku udělali soutěž, které skupince se za hodinu podaří lépe zvládnout a zahrát vybranou básničku. Ten příběh byl báječný a taky se nám to ohromně podařilo, bohužel si už nevzpomenu na název, ani na autora.

Co tě na amatérském hraní láká?

Pobavit diváka a prostřednictvím některých divadelních kusů i naznačit, že tragédie neprožívají jen oni samy. Divadlo mělo od svého vzniku i význam vzdělávací, učí toleranci vůči svému okolí, aby lidé neposuzovali ostatní jen z určitého pohledu. Ale záleží na každém zvlášť, jakým způsobem se vypořádá s osudem. Já osobně ráda hry a filmy s překvapivým koncem.

V čem si myslíš, že je základ toho, aby byl divák představením osloven?

Divák je osloven v případě, že má chuť porozumět tomu o čem představení vlastně bylo. Podstatné je ovšem o jaký druh díla se jedná, jsou různé styly humoru, a také jakým způsobem je věc podána. Při kvalitním hereckém výkonu a pro toho daného diváka přijatelném stylu spisovatele, se tato chuť porozumět myšlence zvyšuje. Z čehož pak máme všichni skvělý pocit a to jak účinkující, tak i přihlížející.

A co představy o budoucnosti?

Já nejsem z těch, kteří nějak plánují. Jsem zvědavá co mi zítřek přinese. Ale z těch krátkodobých cílů nás čeká Silvestrovská Show 2005, která se již připravuje a na kterou všechny samozřejmě srdečně zvu. Z osobního života se snad už po dostudování konečně osamostatním v plném rozsahu.

Nějaký vzkaz pro diváky a čtenáře tohoto rozhovoru?

Ahóóój, a mějte se rádi...