rozhovor s Ladislavou Machovou

Narozena ve Slané

Životní motto: „Važ si lidí, když jdeš nahoru, potkáš je, až půjdeš dolů.“

Proč jsi se rozhoda začít dělat divadlo?

U nás kdysi hrála celá rodina, tak bylo jen otázkou času, kdy přijde řada i na mě. Navíc můj otec od roku 1935 režíroval a byl to on, kdo mi nabídl mou první roli. Dělám to z důvodu, že chci něco dělat pro lidi. Protože jak říkám – nejen televizí a kinem živ je člověk. A také jsme tam v divadle moc dobrá parta!

Prozraď nám něco o svých divadelních rolích...

No tak začala jsem v operetce Nejlíp je u nás, která se hrála po otevření slánského kulturního domu. Pak už jsem, jak se říká, šla z role do role. Vlastně můžu říct, že ze všech divadelních her, které náš soubor kdy uvedl, jsem nehrála jen ve třech.

A která postava ti asi nejvíc přirostla k srdci?

To vím jistě a bez váhání. Je to postava kostelničky ve hře Její pastorkyňa. Moc mě mrzelo, že jsme toto představení hráli jen dvakrát, protože to byla role, která mi, jak se tak říká, sedla. A byla jediná, kterou jsem znala nazpaměť i bez nápovědy.

Co tě na této herecké práci nejvíc láká?

Je to ta možnost dávat do postavy sama sebe a naopak z postavy i čerpat. A taky už zmiňovaná dobrá parta lidí, se kterou se dá bavit o čemkoliv. Jsou to lidé, kteří mi dodávají podporu a sebedůvěru.

V čem myslíš, že je základ toho, aby byl divák představením osloven?

Musí se hrát pro lidi a ne pro své vlastní uspokojení. Divák je přede vším. A je moc hezké, že se lidé vrací do divadla.

A co představy o budoucnosti?

Chci zůstat mezi přáteli v divadle, hrát a ještě režírovat. S Honzou Kvardou doděláme ozvučení našeho sálu a jednou bych chtěla na jeviště vrátit nějakou pěknou operetku.

Mluvíš o operetce, ale v jakém divadelním žánru by sis chtěla zahrát?

Tíhnu pořád k té operetce, ale pokud by se hrála dobrá fraška nebo dobré drama, také bych neodmítla. Navíc mám ráda estrády a kabaret.

A nějaký vzkaz pro čtenáře?

Chtěla bych jim vzkázat, že bych pro ně chtěla dávat legraci, humor a odlehčení. Dobře udělané drama je sice hezké, ale myslím si, že lidé mají svých osobních dramat dost. Je těžké zavděčit se všem – někomu se líbí divadlo, jinému estráda. Každému bych přála to, co se mu líbí, ale rok má jen 12 měsíců a bohužel nemůžeme vyhovět všem. Ale i tady platí – Kdo si počká, ten se dočká!