Když se zhasne: rozhovor s Radkem Šmídem, režisérem a představitelem Trevora

Jak vzpomínáš na začátek zkoušení představení Když se zhasne?

To byla zajímavá historka. Kdysi jsem pro náš soubor hledal nějaký pěkný kousek pro pár lidí. Už tehdy se mi do ruky tenhle scénář dostal. Přečetl jsem ho jedním dechem a moc se u toho bavil, jen ten konec, ten se mi zdál nějak neuchopitelný. A tak se stalo, že jsem knížku zase odložil. Po nějaké době mě oslovila moje sestřička Katka (Schovánková), že by chtěla zkoušet jednu hru a měla by pro mě roli. Neměl jsem čas si to přečíst předem, tak jsem dorazil až na první čtenou zkoušku. A jaké bylo moje překvapení, když jsem na stůl opět dostal scénář hry Když se zhasne. Samotné zkoušení začalo hrozně moc pohodově, scházeli jsme se různě po bytech, bavili se u toho a rád na to vzpomínám. Když jsme se pak přesunuli na jeviště, Katka nám oznámila, že z důvodu nastávajících mateřských povinností už nemůže režírovat, a protože jsem jí už tehdy do toho dost žvanil, padla režie na mě.

Byl na vás režisér hodný?

Já jsem režisér. Tedy jestli to nezní moc troufale. Je to moje režijní prvotina a spoustu věcí jsem se musel naučit. Takže jsem si pomáhal nejen čtením knihy o hereckých dovednostech, ale spousta lidí by mohla potvrdit i to, že jsem se všude možně vyptával na zkušenosti a rady. A hlavně mi pomohli ostatní účinkující tím, že se mi snažili vyhovět, jak jen mohli. Samozřejmě jsem měl svou představu a tu jsem se snažil prosadit. Ne však za každých okolností, došlo i na řadu ústupků a kompromisů. Občas jsme na sebe křičeli, občas jen já na ně, ale také jsme se smáli a dokázali se pochválit. Pořád jsem nejvíc myslel na to, že jsme ochotníci a tohle hraní a zkoušení by nás mělo hlavně bavit. Takže ano, myslím, že režisér byl hodný. Minimálně je pravda to, že jsem nikoho nebil (smích).

Zkoušeli jste celý rok, jen ve čtyrech lidech, nebyla ponorková nemoc?

To určitě nebyla. Marek s Luckou, tedy Artur i Imelda jsou partnery i ve skutečnosti, já s Janou, tedy Trevor s Ninou, jsme zase vzdálenými příbuznými, takže opravdu nebyl problém spolu těch 2x3 hodinky týdne vydržet. Naopak mám na tohle zkoušení jen samé hezké vzpomínky. Zažili jsme hodně legrace, naučili se na sebe slyšet, víc se poznali. Bylo to fajn.

Jak jsi prožíval premiéry?

Ještě o generálce, když už jsme v hledišti měli nějaké diváky, jsem byl překvapený, jak moc jsem byl v klidu, jak se vlastně na to jeviště těším. Což byl pravý opak mých předchozích zkušeností. Nicméně před opravdovou premiérou před vyprodaným hledištěm se všechna ta tréma a nervozita přeci jen dostavila. Sice ne v takové míře, ale byla tam. S odstupem času si to vysvětluji tím, že se přeci jen jednalo o mé režijní dítě, které jsem si vypiplal a v tom uváděném tvaru prosadil. Byl jsem na nás na všechny pyšný a chtěl to zkrátka divákům ukázat a předvést výsledky té práce. Asi proto nebyla ta tréma taková.

Máš nějaký vzkaz divákům a příznivcům?

Mám. Přátelé, pokud budete mít příležitost, určitě si nenechte naše představení ujít. Budete brečet smíchy. Michaela Doleželová a Roman Vencl napsali opravdu moc vtipnou hru, která vás v podání Jany, Marka, Lucky i mě bude neskutečně bavit. Chtěli jsme se vrátit do komediálního žánru a představení Když se zhasne je přesně to, co jsme hledali. Od ledna začneme jezdit zájezdy, tak se na vás budeme moc těšit. A jestli u vás zatím nehrajeme, dejte mi vědět, a přijedeme i k vám.

Děkujeme za rozhovor.